Když rodiče (ne)pomáhají: Jak nevědomě ničíme to, co sami chceme
13. 7. 2025
Všichni chceme pro děti to nejlepší. Aby sportovaly, měly radost, rostly. A tak je přivedeme do klubu, zaplatíme příspěvky a doufáme, že to „nějak funguje“. Jenže právě v tom „nějak“ často vznikají třecí plochy. Mezi rodiči a trenéry. Mezi očekáváním a realitou. Mezi tím, co má být podpora – a co je ve skutečnosti tlak.
1. „Proč už nemá medaili?“ – příběh ambicí
Malý Matěj běhá teprve druhý měsíc. Tréninky ho baví, směje se, skáče. Je šťastný. Ale jeho maminka se po každém tréninku ptá: „A kdy budou první závody? Už by měl mít medaili, ne?“
Trenér vysvětluje, že u dětí je důležité, aby se nejdřív naučily pohyb milovat. Ale maminka slyší jen „zdržování“.
Dítě přestává běhat s radostí a začíná „plnit úkoly“. A trenér, místo aby tvořil, začíná hasit požáry cizí ambice.
2. „To teda nebylo správně“ – rodič jako tribunál
Na tréninku se něco nepovede. Trenér zvýší hlas, dítě dostane zpětnou vazbu. Večer doma u večeře to slyší celá rodina.
„To ti teda neměl říkat. On přece taky není žádný mistr světa.“
„A proč jsi nebyl ve štafetě? To je nespravedlivý.“
Když rodiče před dětmi zpochybňují rozhodnutí trenéra, berou mu autoritu. Dítě pak nevěří nikomu – ani trenérovi, ani sobě. Místo podpory vzniká napětí, které narušuje důvěru. A vztahy.
3. Výsledky místo radosti
Ondra vyhrál závod. Táta ho pochválil.
Ondra doběhl třetí. Táta mlčel.
Ondra doběhl osmý. Táta odvedl řeč jinam.
Dítě se naučí, že jeho hodnota závisí na výsledku. A když se nedaří, přichází stud, pocit selhání a vnitřní tlak.
Trenéři se pak místo radosti z pohybu musí vyrovnávat s dětmi, které pláčou, i když se snaží.
Protože výsledek je najednou všechno.
4. Nevidím, neslyším, ale kritizuju
Tréninky? Neznám.
Organizace? Vůbec netuším, co za tím je.
Příprava závodů, domlouvání dopravy, nákup pomůcek? To přece není moje starost.
A přesto: když se něco pokazí, přichází první s kritikou.
„Tohle teda neměli nechat na poslední chvíli.“
„Proč o tom neinformovali dřív?“
Rodiče často nevidí, kolik práce je za každou aktivitou. A právě tím chybí propojení, které by mohlo vytvořit opravdovou komunitu. Místo spolupráce vzniká bariéra.
5. Trenér jako služba?
„Tak snad je za to placený, ne?“
„Když si to vzal, tak ať si to udělá.“
„Tohle je jeho práce.“
Ale trenér není číšník. A klub není hotel.
Když rodiče vnímají trenéra jako službu, ne jako partnera, mizí vztah.
Důvěra, spolupráce a komunikace jsou základ zdravého fungování.
Bez nich zůstává jen stroj na výkon – a zklamaní lidé na obou stranách.
Tak jak z toho ven?
Rodiče jsou klíčovou součástí sportovního klubu. Jejich role je nezastupitelná – ale jen tehdy, když je vědomá a partnerská.
Trenéři chtějí to stejné co vy: aby děti rostly. Ne pod tlakem, ale v bezpečném a podpůrném prostředí.
Místo otázky „Proč neběžel rychleji?“ zkusme:
„Bavilo tě to dneska?“
„Co tě nejvíc potěšilo?“
„Na co jsi dneska hrdý?“
Active Time Hub pomáhá měnit sportovní prostředí
Ukazujeme klubům, jak pracovat s rodiči – s respektem, otevřeností a systémem.
Nastavujeme komunikaci, která buduje důvěru.
A vytváříme nástroje, které chrání trenéry před vyhořením.